“Světlo světa jsem spatřila v jedné z pražských porodnic. Netušíc, že k životu potřebuji víc kyslíku, než jsem do té doby měla, jsem se ocitla v inkubátoru. Měla jsem dětskou mozkovou obrnu, už napořád. Po dlouhé a pro mou maminku určitě náročné rehabilitaci jsem se naučila chodit a i dokonce běhat. Kamarádka pana doktora z rehabilitačního stacionáře, taky paní doktorka, se rozhodla, že v jezdeckém oddíle, do kterého chodila, začne s hiporehabilitací. A nabídla svému kolegovi, že by to byla ideální rehabilitace pro děti ze stacionáře. Už po pár měsících ježdění si paní doktorka všimla, jak mi zesílily nohy.V oddíle se už tehdy provozovala i voltiž. Voltižáci jezdili každé léto na tabor a paní doktorka nabídla našim, že bych mohla jet taky. To byl první votližní tábor, už jich mám za sebou 19.
Čtrnáct dní koukat na holky, jak cvičí na koni jako opravdové krasojezdkyně, byl zážitek. Holky mě vzaly mezi sebe a musím říct, že jsme byly a pořád jsme dobrá parta. Nejlepší bylo, že holky byly zdravý, protože jsem v nich měla vzory. Pak přišly první závody, první vítězství, první prohry, první vyhraná mistrovství republiky.
Na přelomu základní a střední školy mě paní doktorka začala učit jezdit v sedle. Paradrezura není žádná sranda, jsem to já, kdo rozhoduje, kam se pojede, kdy se nakluše a kdy zase přejde do kroku. To se mi vice či méně daří. Ale to první místo z mistrovství v soutěži pro začínající jezdce si myslím, že je docela úspěch.
Stejně bych nic za život s koňmi nevyměnila. Ten vlastní pocit potřebnosti, nezbytečnosti a schopnosti se o někoho starat je k nezaplacení. Celý náš oddíl s jeho čtyřnohými a dvounohými obyvateli jsou má druhá rodina. Kdoví kde bych byla a čím bych se zabývala, nebýt mého handicapu, zda bych byla jako zdravá šťastnější. A to si myslím, že asi ne. Protože bych nepotkala tak skvělý lidi a nebyla bych mezi koňmi.”
Čtrnáct dní koukat na holky, jak cvičí na koni jako opravdové krasojezdkyně, byl zážitek. Holky mě vzaly mezi sebe a musím říct, že jsme byly a pořád jsme dobrá parta. Nejlepší bylo, že holky byly zdravý, protože jsem v nich měla vzory. Pak přišly první závody, první vítězství, první prohry, první vyhraná mistrovství republiky.
Na přelomu základní a střední školy mě paní doktorka začala učit jezdit v sedle. Paradrezura není žádná sranda, jsem to já, kdo rozhoduje, kam se pojede, kdy se nakluše a kdy zase přejde do kroku. To se mi vice či méně daří. Ale to první místo z mistrovství v soutěži pro začínající jezdce si myslím, že je docela úspěch.
Stejně bych nic za život s koňmi nevyměnila. Ten vlastní pocit potřebnosti, nezbytečnosti a schopnosti se o někoho starat je k nezaplacení. Celý náš oddíl s jeho čtyřnohými a dvounohými obyvateli jsou má druhá rodina. Kdoví kde bych byla a čím bych se zabývala, nebýt mého handicapu, zda bych byla jako zdravá šťastnější. A to si myslím, že asi ne. Protože bych nepotkala tak skvělý lidi a nebyla bych mezi koňmi.”