Jaro se již definitivně hlásí o slovo, a abychom tu zimu ještě rychleji zahnali, přinášíme Vám počtení, ve kterém si zavzpomínáme na uplynulý letní jezdecký tábor na Hněvšíně.
V Orionu máme spoustu nadaných členů a členek. Jednu z nich jsme požádali o krátké zavzpomínání na léto a jezdecký tábor - a já pevně věřím, že jsme požádali tu pravou - autorka tohoto příspěvku, éterická divoženka mnoha nadání, mezi něž, kromě jezdectví, patří například i lukostřelba a zpěv, Johana Tichá vydala ve svých 18 letech svou první knihu, která se od té doby těší výborným recenzím! Teď už se ale nechte unášet do teplého a vřelého léta...
Slunce vyšlo - vkradlo se na oblohu nenápadně. Pomalu se sune vzhůru, skryté mléčným oparem, jež stále visí nad údolím, v korunách stromů. Vstáváme tiše - nechceme vzbudit ostatní.
Vzduch je chladný, ve stáji je ale i přes to teplo. Vidíme oči, bystře sledující naše pohyby, nozdry tiše pofrkávají v očekávání sena a drceného ovsa. Čtvernožci jsou vzhůru. Zvuky přešlapování, škrtání vidlí o podlahu, vrzání kolečka, šustění sena i slámy a ťukání zrn sypaných do kýblů pomalu trhá to nezachytitelné ticho a poklid mlženého rána… Přesto však něco zůstává - pocit, jenž se skrývá v tichu mezi klapotem kopyt koní odváděných do výběhu a zpět, nehybnost zděných zdí, jež doplňuje pilnou činnost jednotlivých kydačů a podestýlačů, skrývá se v chladivém stínu poskytujícím lidem i zvířatům shovku před pálícím sluncem; v teplé mikině a spacáku za chladných jasných nocí; ve zpěvu ptáku, jež vynikne, odeberou-li se pracovníci odpočívat o polední siestě, v mracích, jež s tichou vytrvalostí putují po obloze… v osamělém křiku dravce, jež tiše krouží po noční obloze a křídly protíná kulatý obrys měsíce v úplňku.
Je léto, čas svobody, aktivity i odpočinku zároveň… vítejte na Hněvšíně.
Kopyta koní zde opouštějí písek ohraničených jízdáren - nesou své jezdce ven, do kopce a dolů z něj, skrz borové háje a smíšené lesy. T-d-d-dm, znějí pravidelně, když své jezdce cvalem nesou přes rozlehlé louky… tak-tak, tak-tak, to klusem ukrajují metry lesních cest. Povrch není rovný, nejsou zde jízdárenské povely, kavalety ani cvičitel. Jen jezdec a kůň, společně jedoucí přes krajiny, jež jsou jen z poloviny známé - stále voní novotou.
V listoví zašustila křídla a hrubý krkavčí hlas se výsměšně rozléhá v okolí křižovatky… to vkročili méně pokročilí na oplocenou jízdárnu, aby zde odjezdili svůj díl, jindy tvořený krokovou vyjížďkou po okolí. Dřevěnou střechu kryté haly nahradilo nebe, občas zatažené, občas modré, jen s několika bílými oblaky - načechranými beránky na nebeské pouti. Opodál postávají krávy a bílými ohony švihají sem a tam…. sem a tam… a líně přežvykují trávu či polehávají na šťavnaté pastvě, sledujíce nožky jejich čtyřnohých příbuzných, jak se rychle míhají za dřevěným hrazením.
Přichází odpoledne - nebe se zatáhlo. Mraky jsou hutné a těžce visí nízko nad zemí, jako by se tu obloze nechtělo vzdalovat příliš daleko od země. Je dusno a vzduch je stejně těžký jako mraky, avšak náhle se dává do pohybu… jako by ze západu přiběhl vítr a hravými prsty začal tahat za větévky a listy, a obracet stébla slámy v zatím jen zpola shrabaném přístřešku před stájí. Nitrem šedých mračen šlehne blesk, pak druhý… pak jeden prorazí jejich temné břicho a na okamžik rozsvítí zešeřelou krajinu. Provazce vody padají hustě, ovšem to nevadí - bezpečně stékají ze střech boxů, jež lidem na těchto čtrnáct dní slouží jako přístřeší. Dešťová voda stéká po okapech nebo kape dolů a padá skrz zorné polem těch, jež se sešli v jídelně-boxu a usazeni na lavici u stolu s kelímkem horkého čaje pozorují vybíjející se napětí přírody. Po dešti vysvitne slunce, půda a rostliny žíznivě vstřebají nebeskou vláhu, den skončí… Přijde noc, vyjde měsíc a bude trpělivě svítit na utichlé lesy na protější straně údolí, doprovázen poblikávajícím svitem hvězd. Pak i on klesne k obzoru, tma přejde v šero a příšeří ve svítání. Přichází úsvit nového dne.
Slunce vyjde… Vstaneme tiše. neboť ostatní spí a my je nechceme budit. Kradmo opustíme bosy a odebereme se do stáje, přivítáni bystrými pohledy a tichým, nedočkavým pofrkáváním.
Je léto. Čas svobody, čas aktivity i odpočinku…
Vítejte na Hněvšíně...
Autorka: Johana Tichá
Zveřejněno 9. 3. 2017
